Luz C. Cintrón
17 June 2002
Měla jsem sen, ve kterém jsem měla jet do hor, abych přivezla nějaké zboží. Dostala jsem darem auto a jela jsem. Přijela jsem do domu mé tety a začala jsem pracovat, abych ty věci mohla odvézt zpět. Když bylo vše připraveno, nabalila jsem vše do auta. Všimla jsem si zvláštní věci, že totiž všichni chtěli sedět na předním sedadle. Auto mělo velmi dlouhé přední sedadlo, kde mohli sedět čtyři lidé. Jenom jeden ze čtyř mohl řídit, a volant s pedály byl umístěn uprostřed. Byl se mnou můj bratr a chystal se, že bude řídit. Řekla jsem: „Dobře! Konečně někdo vyřešil problém, kdo bude sedět vpředu. Jen už žádné hádky“. Byla tam ještě jedna zvláštní věc: Jakmile některý pasažér neseděl správně, nebo neseděl, kde měl sedět, auto se dostávalo z rovnováhy a nemohlo jet. Můj starší syn byl se mnou, ale v té době mu mohlo být asi 10 let.
Potom, co všechny věci byly dány do auta, a byla jsem připravena odjet, uvědomila jsem si, že to auto není moje. Pokoušela jsem se zjistit majitele a říci mu, že je všechno v pořádku, že si teď auto půjčím, ale pak se vrátím a vezmu si zase to moje. Dvě auta byla „k dispozici“ a stejně tak i to první, které mi bylo darováno a které bylo trochu robustnější a mohlo více vydržet.
Když jsem hledala ty lidi, abych s nimi promluvila, zjistila jsem, že jsem v jiném domě. Tento byl hlouběji v pohoří. Všechno bylo zelené a v blízkosti byl vysoký vodopád. Vodopád vycházel z hráze, která měla zásobovat celou oblast a i malý domek byl odtud zásobován. Voda byla chladná a čistá. Mému malému synu se tam velice líbilo, všechno chtěl prozkoumat a měl radost. Bylo to nebezpečné, protože to byly vysoké hory a celý terén byl příkrý, takže bylo třeba být při chůzi opatrný. Pohoří bylo tak rozsáhlé, že se člověk mohl ztratit, ale já jsem se nebála. On to také miloval a já jsem si přála, abych tam mohla zůstat. Bylo to daleko od všeho a spojení by bylo obtížné, ale bylo to nádherné. Chtěla jsem tam zůstat, i když lidské mínění bylo proti tomu.
